Muž, který sázel stromy
Muž, který sázel stromy je novela z roku 1953 o síle ducha od francouzského spisovatele Jeana Giona.
Příběh je vyprávěn z pohledu mladého muže, který se vydává na pouť do pustých francouzských alpských zákoutí. Zprvu popisuje bezútěšnost a nehostinnost těchto končin. Po několika dnech v pustině nemohl najít vodu a když už ztrácel naději, narazil na pastevce ovcí, který mu pomohl a u kterého pak přenocoval. Vyzařoval z něho klid a vyrovnanost. Jmenoval se Elzéard Bouffier.
I když pastevec mluvil jen málo, dozvěděl se od něj o stavu lidí, kteří žili ve zdejších roztroušených vesnicích. Samota a obtížnost života v té pustině je doháněla až k šílenství. Dozvěděl se od něj také, že pastevec kdysi žil na statku, než ztratil jediného syna a ženu. Od té doby žije sám v malém kamenném domě a sází stromy. Sázel je každý den, v pustině, kde předtím nebylo nic. Každým rokem jich vzešlo tak asi deset tisíc. Sázel duby, buky i břízy.
Vyprávějící muž pak odešel a o rok později vypukla 1. světová válka, ve které bojoval pět let. Po návratu z vojny se rozhodl vypravit se opět do oněch krajů. Když se opět setkal s Elzéardem Bouffierem, zjistil, že už nechová tolik ovcí, ale má včely, protože ovce okusovaly mladé stromky, a také, že se vlastně o válku vůbec nestaral – sázel stromy. Díky jeho usilovné práci už rostl krásný les, díky kterému se tam opět začala vracet vláha a život. I když se potýkal s mnohými zklamáními a nezdary (všechny vysazené javory uhynuly), ve své činnosti neochvějně pokračoval dál.
Postupem času si lidé z okolí zvykli na změny a přičítali je přírodě. Les se postupně rozrostl do několika desítek kilometrů a dokonce se na něj přišla podívat i úřední komise, která nakonec dala tento „přírodní les“ pod ochranu státu.
Stromy byly pak ohroženy za 2. světové války v roce 1939 – jezdilo se totiž na dřevný plyn, naštěstí ale byly příliš daleko od silniční sítě, aby se vyplatilo je pokácet.
Díky úsilí tohoto muže se kraj změnil k nepoznání – příroda se obnovila, vrátili se tam lidé a začali opět normálně žít.
Příběh dokazuje, že skromností a vytrvalou a neúnavnou pílí dokáže člověk – jednotlivec velké věci – dosáhne užitečného naplnění svého života: pomoci přírodě a ostatním lidem.